Problém nadále otevřený: datum vstupu do EU

Mezi nynějšími patnácti členy Unie totiž panuje vzácná shoda, že bez reforem unijních institucí nelze uvažovat o přijímání nových členů. Tato zásadní shoda je však vlastně jediná, neboť názory na to, jak by měly být instituce reformovány a jak by tedy měla vypadat nová smlouva o Unii, se nadále rozcházejí. Všichni si kladou otázku, zda se podaří nalézt včas pro všechny přijatelný kompromis a v prosinci v Nice mezivládní konferenci ukončit, jak to stanovil loňský prosincový summit v Helsinkách.

Jaké priority

Klíčová role v této fázi připadá Francii. V tomto pololetí předsedá EU, a tak zásadně ovlivňuje jak průběh mezivládní konference, tak ostatní jednání Unie. Paříž je si své historické odpovědnosti vědoma. Proto je eminentně zainteresována na tom, aby summit v Nice byl úspěšný. To vysvětluje, proč je proti nadměrnému rozšiřování jednací agendy konference. Ta by měla podle ní vyřešit "nedodělky" z předchozí amsterodamské mezivládní konference v r. 1997, tj. složení Evropské komise, nové vážení hlasů v radě ministrů EU, rozšíření způsobu hlasování tzv. kvalifikovanou většinou a upřesnění tzv. zesílené spolupráce v rámci EU. Dohoda o těchto otázkách by měla podle Paříže zajistit akceschopnost Unie i po rozšíření z nynějších patnácti na 25 až 30 členů. O dlouhodobé vizi EU by podle Paříže měla jednat až další mezivládní konference za dva tři roky.

Zda se Francii, která má v tomto ohledu předběžný zásadní souhlas Německa, podaří prosadit její představu probíhající mezivládní konference, ukáží nejbližší měsíce a nejbližší Evropská rada ve dnech 13.-14. října v Biarritzu.

Pro kandidátské země, zejména tzv. první lucemburské skupiny (ČR, Estonsko, Maďarsko, Polsko, Slovinsko a Kypr), které odstartovaly přijímací řízení v březnu 1998 a z nichž si některé - Polsko a ČR - stanovily jako datum své připravenosti ke vstupu 1. 1. 2003 (Maďarsko dokonce o rok dříve), z toho vyplývá, že v pořadí priorit EU je jejich přijetí až na druhém místě - za úspěšně zakončenou mezivládní konferencí.

To přirozeně vnáší řadu otazníků do harmonogramu rozšíření. I když vyjdeme z optimálního předpokladu, že se podaří mezivládní konferenci v prosinci úspěšně zakončit, je třeba počítat s dalšími 12 až 18 měsíci, které budou potřebovat členské země EU na ratifikaci nové smlouvy národními parlamenty. Paralelně by v první polovině roku 2001 - opět jde o optimální předpoklad - mohlo být ukončeno přijímací řízení s lucemburskou šestkou uchazečů. Jejich přijetí pak musí ratifikovat parlamenty patnáctky. To si podle dosavadních zkušeností vyžádá opět nejméně rok. Ze strany kandidátů se už ozvaly hlasy, že by ratifikace obou smluv - nové smlouvy o EU a smluv o přijetí nových členů - mohla a měla proběhnout současně. Tím by se získal cenný čas. Ale z dosavadních reakcí na tento požadavek nelze usoudit, jaký názor nakonec převáží, v obou případech jde zatím jen o hypotetické situace.

Datum vstupu: ano, nebo ne?

Do diskusí o harmonogramu rozšíření vstoupil koncem července britský ministr zahraničí Robin Cook, který za své návštěvy v Budapešti a v Praze opakovaně zdůrazňoval, že rozšíření spěchá. Jako první ze západoevropských politiků vznesl požadavek, aby na summitu v Nice bylo stanoveno datum ukončení přijímacího řízení s novými členy. "Stanovení data by mohlo být silným motivačním faktorem pro Evropskou unii i pro uchazečské státy," prohlásil 26. července v Praze. Vyslovil se také pro změnu dosavadního způsobu vstupního jednání a jeho co nejrychlejší zakončení.

Britská vláda rovněž chce, aby kandidátské země měly možnost zapojit se do probíhajících diskusí o budoucnosti Unie. "Nemůžeme měnit pravidla hry předtím, než do Unie vstoupíte. Noví členové klubu se musí podílet na vypracování jeho pravidel," dodal Robin Cook. Podle něho by noví členové měli vstoupit do Unie ještě před zahájením tzv. druhé mezivládní konference, jež by se měla podle Francie a Německa konat v letech 2004-2005.

Britské stanovisko upřesnil v rozhovoru s polským deníkem Gazeta Wyborcza Keith Vaz, náměstek ministra zahraničí pro otázky evropské integrace. Proč Londýn přišel s návrhem na stanovení data ukončení přijímacích rozhovorů s některými uchazeči právě nyní, vysvětlil takto: "Vždy jsme soudili, že stanovení data zakončení jednání je potřebné, vstoupí-li jednání do závěrečné fáze. A to je právě nyní. Proces jednání je třeba zásadně změnit: je třeba začít problémy řešit a ne je pouze identifikovat." Na otázku, zda lze Cookovy výroky interpretovat jako pokus zablokovat některé francouzsko-německé návrhy, jako je myšlenka "dvourychlostní Evropy" nebo francouzská koncepce "tvrdého jádra", K. Vaz odpověděl: "Polsko a další kandidátské země těžce pracují na tom, aby vstoupily do EU, takže je samozřejmé, že si chtějí být jisty, do jaké Unie vstupují. Myslím, že mají vstoupit do Unie jako plnoprávní členové a neměly by zjistit, že některé státy vytvořily "tvrdé jádro", z něhož byly vyloučeny." (Gazeta Wyborcza 2. 8. 2000.)

O tom, že podporou rychlého přijetí nových členů sleduje Londýn své politické záměry, nepochybuje britský novinář Neal Ascherson. Podle něho už M. Thatcherová viděla v rozšíření způsob, jak Unii rozmělnit. Dnešní labouristická vláda podle něj spatřuje v rychlém rozšíření záminku, jak si vynutit v EU určité reformy, zejména reformu společné zemědělské politiky.

Reakce nejen francouzské

Jak se dalo očekávat, s Cookovým stanoviskem nesouhlasí Francie. Mluvčí francouzského ministerstva zahraničí Bernard Valero prohlásil, že Paříž je proti stanovování konkrétních dat rozšíření EU do konce roku. Opakoval, že hlavním cílem francouzského předsednictví je završit na prosincovém summitu v Nice mezivládní konferenci, která je nezbytnou etapou rozšíření: "Nemůžeme teď sdělit datum rozšíření, protože bychom neměli odpovědi na řadu otázek. Je třeba určovat data podle jednotlivých zemí, nebo pro všechny stejně a znevýhodnit nejpokročilejší kandidáty?" Maximum, co může Francie podle něho v tomto směru udělat, je to, že urychlí vstupní jednání, aby do konce roku mohl být pro každou zemi vypracován jakýsi scénář dalšího postupu.

Francouzské stanovisko o dva dny později upřesnil v rozhlasovém interview ministr pro evropské záležitosti Pierre Moscovici: "Mám dojem, když se některé země stavějí do role bojovníka za rozšíření Unie, že by jim vcelku vyhovovalo, kdyby Unie měla chudší obsah a byla rozplizlejší. To ale není náš projekt." Dodal, že Francie je přitom také pro rozšíření, ale myslí si, že je třeba vytvořit náležité podmínky pro to, aby byl tento velký politický projekt úspěšný.

Velká Británie však není jediná členská země EU, která požaduje stanovení data ukončení přijímacích rozhovorů. Vlivný týdeník European Voice, vycházející v Bruselu, psal ve svém posledním červencovém čísle, že je tomu nakloněno stále víc zemí a že myšlence fandí i Evropská komise. "Také vlády skandinávských zemí a Nizozemska chtějí stanovení dat. A italský premiér Giuliano Amato vyzval k tomu, aby noví členové byli přijati již v roce 2002, a za skandál označil fakt, že je jim přikazováno čekat tak dlouho." (European Voice, 27. 7. 2000.) Týdeník, který často vyjadřuje názory bruselských eurokratů, píše s odvoláním na diplomatické zdroje, že rozhodnutí padne na prosincovém summitu v Nice a konkrétní data pro každou zemi by měla být oznámena v první polovině roku 2001. Vše však bude záležet na tom, zda se do té doby podaří o správnosti podobného kroku přesvědčit Francii a Německo, které tomu nejsou stále nakloněny.

Svou roli v tempu rozšiřování hraje přirozeně i stav veřejného mínění ve stávajících členských zemích Unie, s nímž musí vlády i politici počítat, protože smlouvu o přijetí nových členů schvaluje parlament. V tomto směru není situace podle posledního průzkumu veřejného mínění z 24. července, který si dala provést Evropská komise, nejpříznivější, neboť jen 27 % obyvatel EU soudí, že rozšíření na východ by mělo být prioritou Unie. Rozšíření EU má nejvíce stoupenců v Dánsku (57 % respondentů), Řecku (53 %), Švédsku (48 %) a Irsku (42 %) a nejméně v Německu (20 %), Francii (21 %), Rakousku (23 %) a V. Británii (26 %).

Podle ředitele bruselského Střediska pro výzkum evropské politiky Petera Ludlowa není veřejné mínění v EU rozšíření nakloněno z toho důvodu, že o něm téměř nic neví a považuje je za krok do neznáma. To ovšem není situace nová. Podle jeho slov tomu tak bylo pokaždé, když se EU rozšiřovala. Je jen na politicích, aby veřejnost náležitě informovali a přesvědčili.