Nepečující rodič se nemůže „vyvázat“ z kontaktu s dítětem, řekl Ústavní soud

Matka dětí (stěžovatelka) se u soudů domáhala toho, aby nařídily otci styk s nezletilými dětmi ve dnech, které byly určeny okresním soudem. Otec dětí však v některé dny nesplnil podle stěžovatelky svoji povinnost být s dětmi. Na základě toho podala matka dětí návrh na výkon rozsudku.

Soud však stěžovatelce nevyhověl, podle něj je povinnost státu zajistit právo dítěte na styk s rodičem, ale rozsudek je potřeba chápat jako vytvoření podmínek a právního základu. Avšak nelze nutit rodiče ke styku s dětmi. Podobně argumentoval i krajský soud: „Soudním rozhodnutím bylo otci stanoveno oprávnění se s nezletilými stýkat, nikoliv povinnost ke styku, a nelze proto jeho styk s nimi vynutit výkonem rozhodnutí,” stojí v podkladech nálezu Ústavního soudu.

Matka po Ústavním soudu (ÚS) požadovala, aby soudy vnímaly kontakt dítěte s oběma rodiči jako závaznou a soudně vymahatelnou součást rodičovské odpovědnosti, nejen jako volitelné „oprávnění“. Zároveň požadovala, aby děti trávily s otcem více času, než bylo stanoveno soudem.

Tip: Právo na výchovné má i ten, kdo zvládl péči bez ztráty příjmu, řekl soud

Ústavní soud odmítl tvrzení nižších soudů, že styk s dítětem nelze nařídit

Ústavní soud podrobně rozebral, zda obecné soudy skutečně pochybily, když odmítly návrh matky na rozšíření styku otce s jejich společnými nezletilými dětmi. Klíčovým bodem bylo posouzení, zda lze rodiči soudem uložit povinnost stýkat se s dítětem, a zda je takové rozhodnutí vůbec vykonatelné, pokud by rodič kontakt s dítětem odmítal.

Ústavní soud uznal, že z hlediska principů rodinného práva je osobní kontakt dítěte s rodičem nejen právem, ale také povinností, která vyplývá z tzv. rodičovské odpovědnosti. Zmiňuje, že tuto odpovědnost mají oba rodiče bez ohledu na to, komu bylo dítě svěřeno do péče. Právo na styk tedy není čistě jednostranným oprávněním, které může rodič podle libosti využít nebo ignorovat – je to oboustranný závazek, který má přímý vliv na vývoj a pohodu dítěte. Stát by měl podle soudu aktivně vytvářet podmínky, aby se toto právo naplňovalo, a to včetně možnosti soudně jej vyžadovat.

Kritizoval rozhodnutí předchozích soudů, když určily, že kontakt nelze „vynutit“, bez dalšího zvažování konkrétní situace a okolností. Opatření, která podporují kontakt dítěte s oběma rodiči, mají podle názoru Ústavního soudu nejen preventivní a motivační účinek, ale mohou být i vykonatelná – například formou pokuty či náhrady újmy pečujícímu rodiči. ÚS proto rozhodnutí předchozích soudů odmítl.

Tip: Preferovaný potomek vs. opomíjený. Co rozhoduje o výši dědictví?

Ústavní stížnost musel soud zamítnout, jeho vyjádření však poslouží v další rozhodovací praxi soudů

Ústavní stížnost jako takovou musel ÚS z formálních důvodů zamítnout kvůli tomu, že matka nepodala stížnost za sebe (jako za osobu, jejíž základní práva měla být porušena), ale za děti. Podle ústavního práva takovou stížnost za nezletilé může podat pouze kolizní opatrovník, nikoli rodič, byť pečující. Ačkoliv tedy Ústavní soud věcně uznal, že návrh matky měl racionální základ a mohl být v nejlepším zájmu dětí, formálně jej musel odmítnout.

Souhlasí ovšem se stěžovatelkou, že obecně není vyloučen soudní výkon i takového rozhodnutí, jehož obsahem je určení toho, kdy a jak se má rodič s nezletilým dítětem stýkat, neboť k opačnému řešení neshledává žádný legitimní důvod.

Na závěr soud výslovně apeloval na rodiče, aby usilovali o vzájemnou dohodu. Uvedl, že pokračující soudní spory děti vyčerpávají, což potvrdily i jejich výpovědi, a že nejlepší řešení nenajde žádný soud, pokud sami rodiče nejsou ochotni přistoupit na kompromis.

Čtěte také:

Zpětné doplacení výživného by mělo být standardem, i když rodič nepožádá o zvýšení ihned

Aplikace na podnikatelský odpad vydělá městům miliony. Živnostníci ji budou nenávidět