Jedním z velkých úkolů Evropské unie je jednotná daňová politika, neboť mezi jednotlivými zeměmi zůstávají velké rozdíly. Po vytvoření jednotného trhu bruselské organizace v roce 1990 slibovali experti Evropské komise, že zesílení konkurenčního prostředí povede k fiskální harmonizaci a že daňové zatížení pro občany i podniky se sníží. Deset let po tomto kroku, který podstatně posílil integrační cestu patnáctky, se ne
jen nedospělo k jednotné fiskální politice a ke snížení daní, ale v některých státech, jako je Francie a Belgie, se váha daňového zatížení v devadesátých letech naopak zvýšila.Příčiny tohoto stavu jsou především politické, jednotlivé země se obávají podstatného snížení příjmů a také určité ztráty vlivu národních administrativ na neuralgický bod své správy. Řada zemí uznává, že daňové zatížení je příliš vysoké a některé z nich, jako Německo či Francie, chystají určité ulehčení daňového břemene, jsou to vša
k úpravy, které se nedotýkají podstaty reformy. Třebaže představitelé jednotlivých zemí patnáctky teoreticky souhlasí s jednotnou fiskální politikou, v praxi velmi urputně hájí jednu z posledních bašt nezávislosti, tvrdí experti Evropské komise. Nesmělé pokusy o počátky harmonizace až dosud ztroskotaly na nezájmu jednotlivých zemí a na jejich snaze v daňové politice posilovat národní zájmy.Bruselské snahy se soustřeďují na jev, který nazývají fiskálním dumpingem. Tak například "neloajální konkurencí" nazývají irské praktiky značných úlev průmyslovým podnikům, jejichž daňové zatížení je hluboko pod průměrem ostatních zemí EU. Irsko se tak snaží přilákat především zahraniční investory. Vážným cílem kritiky bruselských expertů jsou také "daňové ráje", jejichž
nejvážnějšími obhájci jsou Velká Británie a Lucembursko. Ovšem tyto problémy jsou politicky velmi citlivé a bruselská komise se kromě nesmělé kritiky neodvažuje k zásadním krokům.
Zdroj: HN z 10. 5. 2000