Valná většina evropských zemí se již přinejmenším podruhé v tomto století dostává k celonárodní diskusi na důležité civilizační téma: Jak zajistit, aby poté, co “stát blahobytu” v nebývale velkorysém měřítku umožnil v posledních desetiletích většině svých občanů historicky nejvyšší úroveň spotřeby hmotných statků a služeb, a to po celou dobu jejich aktivní účasti na tvorbě těchto hodnot v pracovním procesu, jim také zabezpečil důstojně, bez existenčního strádání, prožít i důchodový věk.
Dodejme, že žádné universálně platné recepty na to, jak by budoucí systémy sociálního zabezpečení měly vypadat, tu z celé řady nejsou. První důvod je nasnadě – je totiž až s podivem, nakolik šly systémy sociálního pojištění (jako jádra systému sociálního zabezpečení) v j
ednotlivých evropských zemích v tomto století svou vlastní , národní cestou a jak nestejná výchozí startovací rovina tu tudíž existuje. Nejde jen o to, že případné reformy těchto systémů budou proto mít různou podobu, ale především o to, že Evropa již v prvních letech po vstupu do nového milénia bude “Velkou” Evropou jak integrujících se zemí Unie, tak k nim rychle se přidružujících členů střední a východní Evropy včetně České republiky.
- Zdroj: Ekonom 48/98