Je levné cestování, cestovní blogy a sociální sítě jen novou formu kolonialismu?

11.05.2019 | , Finance.cz
Spotřebitel


Zatímco travel blogy na cestování vydělávají a prodávají své fotky na produkt placement, tak na země třetího světa jako takové se znovu zapomíná. A slouží jen jako zdroj zážitků, fotek a cestovatelských videí.

Kolonialismus byl světový systém podřízených a nadřízených zemí. Západní vyspělé země do svých kolonií posílaly zdroje, jako nářadí, zemědělské vybavení a kvalifikovanou lidskou pracovní sílu, zatímco z kolonií se do západního světa vozilo zboží, koření, zemědělské produkty, nerostné suroviny a manufakturní zboží. Vzhledem k tomu, že kolonie a její území byly podřízeny, tak z této obchodní výměny vždy své zlato vytěžil pouze kolonizující stát.

Kolonialismu v čisté podobě se svět zbavil s menšími výjimkami v 60. letech dvacátého století, ne nadarmo se roku 1960 říká rok Afriky. Neboli rok, kdy nejvíce afrických států získalo svou nezávislost. Některé kolonie byly víceméně ponechány svému osudu, o jiné se válčilo krvavě a dlouze a některé zůstaly menší nebo větší částí propojeny se svou dřívější metropolí. Některým koloniím se v uplynulém čase celkem dařilo a svou ekonomickou úrovní pomalu dohání západní svět, některé ho už předehnaly. Je ale stále smutnou pravdou, že řada těchto samostatných států na svou koloniální minulost doplácí a řadí se dnes mezi nejchudší země světa.

Ekonomická závislost místo politické nadřazenosti

Přitom ale politická závislost dřívějších kolonií se víceméně jen změnila na ekonomickou závislost. Globální jih je stále závislejší na penězích z globálního severu. Jen tedy tentokrát už to není problémem vyspělého světa. Však zaostalé státy si můžou dělat, co jen chtějí, mají přece svobodu, už dávno to nejsou naše kolonie.

Se začátkem nového tisíciletí jsme ovšem vstoupili do doby internetu, stále levnější a dostupnější technologie a také do doby sociálních sítí. Máte svůj oblíbený cestovatelský blog? Odvážný muž, žena, či rovnou celá rodina, kteří prodali svůj dům, koupili si obytné auto a vyrazili na cestu kolem světa. Nebo dokonce nějaký ten příznivec Tima Ferrise a jeho 4hodinového pracovního týdne sbalil jeden kufr a vyrazil na cestu, co nemá cíl. Cestu jen pro tu cestu.

A my všichni, kteří jsme zůstali stále v práci a součástí naší vyspělé ekonomiky, obdivujeme hezké fotky, které každý jeden cestovatel ukazuje na Instagramu, Facebooku nebo na osobním blogu. A přitom pomalu sníme o tom, že vyrazíme na tu samou cestu. Však se jen stačí podívat, jaké popularity mají nejen cestovní blogy, ale i další stránky zaměřené na levné cestování. Travel bible, levné letenky, tipy a triky, jak cestovat co nejlevněji. Tak, aby si to mohl každý dovolit.

Cestovatelské  blogy a sociální sítě

(foto: Pixabay)

Cestování jen pro vyvolené

Je ovšem nutno říct, že toto privilegium levného cestování a záviděníhodného života na cestách je přístupné pouze omezenému množství lidí žijících na této planetě. Protože pokud někdo žije za dva dolary za den a nemá doma ani pitnou vodu, dost těžko bude na internetu hledat levné letenky a svůj další cestovatelský cíl.

Další částí problému je fakt, že s tímto nastavením ukázat z cestování co nejvíce a zároveň cestovat co nejlevněji, aby to co nejvíce zaujalo publikum, přišla doba, kdy se levné cestování přesouvá do méně vyspělých částí světa. Je to skvělé. Tyto země jsou výrazně levnější než třeba Londýn nebo New York, přitom ale jsou divácky atraktivní, protože v nich ještě nebyl každý. Přitom ale když se nad tím zamyslíme, tak jak přesně se v principech toto liší od kolonialismu?

Cestování jako forma kolonialismu, tedy nadřazenosti

Moc ne. Dříve během devatenáctého století do zámořské země připlula loď, námořníci se během pár dní pobavili, naložili náklad a zase odpluli. Při prodeji nákladu v některém západoevropském přístavu na tom pak bohatě vydělali. Dnes jen místo lodě přistává letadlo, místo námořníka vystupuje cestovatel s foťákem a telefonem. Místo koření a zlata si tento cestovatel z dané země odváží „zážitky“ a fotky. Které ani nemusí prodávat v přístavu na trhu, ale stačí postovat na internet. Počet uživatelů roste, influencer si užívá nejlepší dny svého života a velké firmy se jen předhání v tom, aby si také ukrojily kousek pozornosti.

Věděli jste, že fotka s product placementem, tedy fotka na instagramu, kde je nenápadně umístěný reklamní předmět, může influencerovi vydělat sta tisíce? A to všechno v situaci, kdy fotka vzniká s co nejmenšími náklady, protože prostě cestujeme levně. Kolonialismus znamenal, že s minimálními náklady na získání bylo zboží prodáváno s maximálním ziskem ve vyspělých zemích. Stejně tak je dnes zboží (fotka) pořizována s co nejmenšími náklady a s maximálním ziskem prodávána publiku.

Celé to cestování po méně vyspělých zemí je tak levné a atraktivní, že často zapomínáme na to, že v těchto zemích život většinou není jednoduchý. Spousta obyvatel ať už afrických, jihoamerických nebo jihovýchodoasijských oblastí musí vystačit třeba týden s tím, co my tam za den utratíme. Cestovatelé si to ale úplně neuvědomují a často tlačí na své náklady, aby byly co nejnižší. A tak smlouvají o ceně, která je třeba jen poloviční k tomu, co by zaplatili v Londýně. A nebo mají utkvělou představu, že zadarmo znamená vždy lépe.

 

Případ první: elektrickým autem až do Austrálie

Vypadá to na první pohled jako skvělý nápad. Byl to takový experiment: dokáže elektrické auto dojet na druhý konec světa, aniž bych utratil jedinou korunu za elektřinu? Však vždycky někoho požádám, jestli bych se nemohl přes noc u něj nabít. Tak nějak si to řekl zakladatel projektu PlugMeIn a vyrazil z Nizozemí elektrickým autem do Austrálie. Po cestě se chtěl spoléhat na dobrotu místních lidí, kteří ho přece nakrmí, nechají ho někde přespat a nabijí mu auto. Celé to pak zpropagoval na webu a na sociálních sítích.

Trošku paradoxně se opravdu podařilo dojet až do Austrálie, aniž by ani jednou zaplatil za elektřinu. A pak v Austrálii se to trošku zkazilo a zaplatit už bylo třeba. Celá trasa auta pak probíhala z Nizozemí do Itálie, odtud do severní Evropy, Norska a Finska, přes Rusko, Polsko, Ukrajinu až do Turecka. Cesta přes Asii pokračovala do Iránu, Dubaje, Indie, přes Himaláje, Myanmar, Thajsko, Malajsii, Brunej, Bali, až nakonec lodí z východního Timuru do Austrálie.

A ano celá cesta byla realizována na dobrovolné bázi, aneb nabídněte mi jídlo, místo na spaní a elektřinu pro dobytí zdarma. Ale jak přesně prospěla zemím, kterým auto projíždělo? Peníze tam řidič neutratil, jen si něco vyfotil, zdokumentoval cestu a jako zábavu to nabídl svému publiku z vyspělých zemí. Úplně stejný princip, jako když se na trhu v devatenáctém století prodávala vzácná vanilka.

Případ druhý: levně do Himalájí

Další případ se objevil v anglickém tisku předloni. Jistá žena v té době vyrazila na výlet do Himalájí. V čajovně si objednala čaj a místní žena po ní požadovala více peněz, než bylo smluveno, konkrétně byla cena údajně nadsazena trojnásobně. Angličanka zaplatila, ale vyjádřila se dost negativně směrem k čajovně. Což majitelku čajovny rozčílilo, a tak začala pronásledovat ženu po kopcích a házet po ní kameny a slovně ji napadat. Celý incident žena natočila a můžete ho najít i na YT.

Tisk se samozřejmě postavil za napadenou. Na druhou stranu ale zveřejněné video ukazuje pouze jednu stranu konfliktu a pouze konec konfrontace. Není zřejmé, co tomuto napadení předcházelo. Podle jedné verze byla žena v čajovně zdarma ubytována a na placení došlo až při snídani, což bylo předem domluvené u majitelky: ubytování zdarma + snídaně za peníze. Podle další verze se ženě jen nechtělo platit za čaj s vysokohorskou přirážkou, takže se snažila o ceně smlouvat.

Ať tak nebo tak cena čaje byla 150 rupií, v přepočtu to vychází na méně než dvě libry, něco málo přes 50 korun. To je asi tolik, co by stál čaj ve Starbucks v Londýně. Pokud byste se vypravili třeba jen do Alp, tak za čaj zaplatíte pravděpodobně víc a na cenu si stěžovat nebudete. Proč v západních zemích nemáme problém zaplatit požadovanou cenu, ale v těch chudších zemích cítíme potřebu smlouvat? A proč stejně jako v dobách kolonialismu nejsme ochotni zaplatit rozvojové zemi cenu, o kterou si řeknou?


Také si přečtěte:



Pomohl vám tento obsah? Dejte mu hodnocení:

Průměrné hodnocení: 2.5
Hlasováno: 19 krát

Články ze sekce: Spotřebitel



Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.