Regionu střední a východní Evropy dominují polské a české banky. V první pětce je ČSOB, PKO BP, PeKaO, Komerční banka a Česká spořitelna. Jen ony samotné mají dohromady aktiva ve výši 69,2 mld. eur, což je třetina až čtvrtina úhrnu aktiv celého regionu. V pětadvacítce největších mají také početní převahu (polských je čtrnáct, české čtyři). Koncentrace je však patrná i uvnitř bankovních sektorů jednotlivých ekonomik. Jedna největší banka tam obsazuje v průměru 23 procent celkových dané země. Na privatizaci se v současné době připravuje KB, Slovenská sporitelňa a VÚB.
Zkušenosti přináší čas
Zdá se nesporné, že vyspělost bankovních sektorů zemí střední a východní Evropy je přímo závislá na délce jejich transformačního období. I když i v tom lze najít rozdíly a klikaté cesty k současnému stavu. Například v Maďarsku došlo ke vstupu první zahraniční banky již v roce 1970. Liberalizace trhu však přišla až o sedmnáct let později a vážný obrat, pokud jde o vstup cizího bankovního kapitálu, nastal až v letech 1995-1996, kdy se uskutečnily čtyři velké obchody.
Polsko zvolilo cestu soutěže celé formace velkých domácích bankovních skupin s cizími bankami přítomnými na polském trhu. Privatizace velkých bank se uskutečnily v období 1994 a 1995. Zatímco ještě začátkem 90. let představovaly špatné půjčky 20 až 30 procent celkových úvěrů, v současné době dosahují 4,6 procenta. O rostoucím zdraví polského bankovního sektoru vypovídá i jeho sílící kapitalizace. Jestliže v roce 1993 měl celý polský bankovní sektor kapitál ve výši 1,59 mil. USD, v polovině roku 1999 to bylo už 7,07 mil. USD. Pro Polsko je charakteristický obrovský tržní potenciál, zejména v retailovém bankovnictví. V polovině 90. let ještě 60 procent Poláků vůbec nevyužívalo bankovních služeb. Pro finanční instituce je to hlavně s ohledem na počet obyvatel v Polsku velké lákadlo.
Čísla a riziko
Vyspělost bankovnictví v jednotlivých zemích lze posuzovat podle objemových ukazatelů, resp. jejich poměrů k jiným veličinám. Je jich velké množství a zajímavá jsou i čísla dovedená až k vybraným bankovním produktům.
Co je však platné, když velikost bank v zemi přesahuje o více než třetinu vytvořený HDP, jako je tomu v České republice, když dobrá třetina těchto je ohrožena? Jaký smysl má vysoký podíl depozit (měřený procentem na HDP), jestliže jde o situaci, kdy vkladatelé nevyužívají alternativních zdrojů alokace svých peněz buď v důsledku jejich slabé rozvinutosti, nebo jim prostě nevěří?
Tedy nejen objem, ale i riziko hraje roli při hodnocení bankovních systémů zemí střední a východní Evropy. A samozřejmě charakteristiky hůře kvantifikovatelné, jako například finanční kultura.
Třiapůlkrát horší než jedenáctka
Pokud definujeme střední a východní Evropu jako devět zemí (ČR, Polsko, Maďarsko, Slovensko, Slovinsko, Chorvatsko, Rumunsko, Bulharsko a Ukrajina), pak indikátory objemu a poměrové ukazatele rozdělují tuto skupinu na několik triád.
Známá trojka ČR, Polsko, Maďarsko dominuje počtem bank. Z celkových 270 bankovních ústavů působících ve středo- a východoevropském regionu se jich v těchto třech zemích nachází 163. V ostatních charakteristikách je však pořadí jiné.
Poměr úhrnu k vytvořenému HDP vyčleňuje ČR (138 %), Slovensko (94 %) a Slovinsko (76 %) jako země s nejvyššími podíly v regionu. Intenzita finančního zprostředkování, které nabízejí, je tedy nejvýraznější. Teprve za nimi následuje Maďarsko (68 %), Chorvatsko (65 %) a Polsko (62 %). Zbývající země pak figurují s výrazným odstupem a jejich podíly jsou v porovnání s první skupinou přibližně třetinové a s druhou skupinou jen poloviční. O tom, jak nízká je úroveň finančního zprostředkování, svědčí fakt, že za region jako celek činí podíl k jen 69 procent, přičemž z tohoto pohledu nejvyspělejší země regionu, ČR, dosahuje jen zhruba poloviční hodnoty zemí eurozóny (254 %).
Úvěry kontra finanční trhy
Je poněkud nefér porovnávat proúvěrovanost ekonomiky měřenou půjčkami soukromému sektoru v eurozóně a zemích střední a východní Evropy a z nepoměru usuzovat na opožděnost mladých evropských trhů. Věc má několik "ale", z nichž nejvýznamnější je nerozvinutý soukromý sektor. Jestliže v Rumunsku a Bulharsku je poměr půjček soukromému sektoru k jen 11 procent, vypovídá to především o nízkém stupni privatizace ekonomiky a teprve poté možná něco o bankovním sektoru. Stejně tak v ČR, která má v regionu tento podíl nejvyšší (57 %). Číslo zde zahrnuje všechny špatné úvěry vyvedené z bilancí bank do speciálně zřízených institucí.
Obecně nelze říci, že nízký podíl úvěrů na je špatný, jak by se mohlo zdát při srovnání 29 procent za region s 85 procenty v eurozóně. Alternativy umísťování zdrojů bank, získaných především z úspor jejich klientů, je mezibankovní trh anebo nákup cenných papírů, instrumentů s různým stupněm rizika. Pokud je podíl úvěrů nižší, může to souviset i s přesunem zdrojů bank právě do těchto oblastí. Vysoká rizika v reálné ekonomice, která především absorbuje tyto zdroje, mohou držet podíl úvěrů na nižší úrovni a neznamená to, že banky jsou nějak výrazně nerozvinuté. Mohou být jen obezřetnější. Klíčový je však evidentně rozsah privátního sektoru.
Vysoký podíl úvěrů v eurozóně je dán historicky. Je z něj patrná dominance Německa, kde je zvyklost získávat touto formou zdroje nejmarkantnější. Podíváme-li se na jiné regiony světové ekonomiky, je proporce opačná (zejména v USA). Rozvinutý kapitálový trh přirozeně vytěsňuje klasickou formu získávání kapitálu, kterou jsou úvěry.
Úspory podmiňují růst
Česká republika a Slovensko jsou země, kde je sklon spořit nejvyšší, a v případě ČR je podíl bankovních depozit od soukromého sektoru v poměru k téměř srovnatelný se zeměmi eurozóny (61, resp. 67 procent). V ostatních zemích je to však horší a úhrn depozit za celý region je dokonce nižší, než jsou soukromé vklady v Rakousku.
Proč přicházely
Zájem zahraničních bank o vstup na nové trhy střední a východní Evropy byl pochopitelný. Podkapitalizované firmy, domácí banky bez zkušeností, v některých zemích mentálně daný vysoký sklon k úsporám, to byl magnet pro ty finanční instituce, které se rozhodly vstoupit do tohoto regionu už počátkem 90. let. Samozřejmě existovala i rizika. Ty ale eliminovali cizí hráči jasně definovanými strategiemi, z nichž nejznámější byla ta o "vybírání rozinek".
Před deseti lety vstupovaly na středoevropský trh zejména banky z Rakouska a Německa, a to buď jako pobočky nebo dceřiné společnosti. Od poloviny 90. let je už patrný silnější vliv akvizic. Podle studie Bank Austria Creditanstalt představuje několik transakcí tohoto typu téměř 60 procent růstu zahraničních bank v zemích střední a východní Evropy (největší obchody uvádí tab. 2).
Postupem času některé zahraniční banky dosažené podíly na aktivech zemí regionu ztrácely, jako např. německá Commerzbank nebo rakouská Raiffeisenbank, ale třeba i holandská ING, která ještě před třemi lety tomuto trhu mezi cizími bankami dominovala (tab. 3).
Od roku 1997 rostou cizí bankovní aktiva v regionu enormním tempem a za takto krátké období se zdvojnásobila. Zatímco celkový trh regionu vzrostl v roce 1999 v porovnání s předchozím rokem jen o 5 procent (z 242 na 255 mld. eur), aktiva cizích bank se zvýšila výrazně. Zatímco v roce 1998 činila 32 %, o rok později už 41 % úhrnu bankovních v regionu (ze 74 na 104 mld. eur). Přitom ještě v roce 1997 byl tento podíl jen 20 procent.
Proč přijdou
Výčet přínosů cizích bank vstupujících do střední a východní Evropy začíná být už trochu obehraný. Vyspělé technologie, sofistikované produkty, zlepšené konkurenční prostředí vedoucí k růstu kvality a nižším cenám služeb, možnost přitažení přímých zahraničních investic. Z teoretického hlediska je tento výčet v pořádku. Každý z těchto efektů však může být v jednotlivých zemích uplatněn s větším nebo menším úspěchem. Cizí banky buď operují na daleko menším prostoru (např. v Chorvatsku), nebo se zaměřují na určitý segment (korporace s nejnižším rizikem, privátní klientela). Jejich operační šíři může omezovat i naše praxe, která postrádá některé, v jejich domovských zemích obvyklé, předpoklady snadnějšího fungování bankovních obchodů (například úvěrové registry).
Investora zajímá riziko země (tab. 4) i riziko banky, kterou má v úmyslu koupit, a to vztahuje k potenciálu trhu, který chce získat. Region střední a východní Evropy zahrnuje jak ekonomiky, kde jsou už banky výraznými finančními zprostředkovateli, tak i země, jejichž potenciál je v tomto směru obrovský. Pak se cizím bankám vyplatí nepoužívat do jisté doby k aktivním obchodům v plném rozsahu tamější národní úspory, ale financovat je zčásti penězi domovské země.
