Uplynulý týden očima redakce

Neplatit je lidské, alespoň v Čechách

Každý je nemá rád a přesto jsou pro nás mnohdy velkou neznámou. Setkáváme se s nimi na každém kroku a nepodlehnout jim lze jen velice těžko. O čem je řeč? Řeč je o daních, hlavní příjmové položce státního rozpočtu. Naplnění, resp. pokrytí našich veřejných rozpočtů nám trvalo 161 dní. Až do minulého týdne jsme vydělávali na stát, včerejší den byl prvním, kdy jsme začali vydělávat sami na sebe. Den daňové svobody tak letos připadl na 11. června. Oproti loňskému roku jsme o 3 dny déle svobodnější. Alespoň podle Liberálního institutu.

Přesto se najde stále více odvážlivců, kteří se každoročně s menšími či většími úspěchy pokouší být svobodnější než ostatní. Nejinak tomu bylo i v loňském roce, kdy české finanční úřady vymáhaly dosud nejvyšší objem daňových nedoplatků. V průběhu celého roku řešily 1,8 milionu případů a snažily se od poplatníků získat celkem 68,5 miliardy korun. To je zhruba o 300 milionů víc než v roce 2005, což není až tak strašné. Poněkud hrozivěji vypadá dekádové srovnání, kdy v roce 1996 byl objem nedoplatků o téměř 46 miliard nižší.

Přestože finanční úřady loni uspěly zhruba ve čtvrtině případů, podařilo se jim získat 5,2 miliardy korun, tj. 7,6 % z celkového objemu nedoplatků. Právě podíl získaných peněz na celkových nedoplatcích o lecčems vypovídá. Úředníci jsou mnohem úspěšnější při vymáhání nižších částek, zatímco nedoplatky nad deset milionů jsou z větší části nedobytné nebo jen stěží vymahatelné.

Ve velmi rizikovém prostředí se ocitá nejen státní kasa, ale i společnosti působící na tuzemském trhu. Jak vyplývá z průzkumu platební morálky, české firmy hradí závazky vůči svým obchodním partnerům o 25 dní později, než je smluvně dohodnutý termín. V rámci zemí EU jsou na tom hůře už jenom Řekové, Kypřané a Portugalci. Ještě horší je situace v případě rizika nezaplacení závazků, kdy české firmy nedostanou zaplaceny zhruba 3,5 procenta z celkového objemu vyfakturovaných částek. V tomto směru jsme na samém chvostu pomyslného žebříčku platební morálky. Jak ukazují statistiky, neplatit daně nebo své závazky není nic neobvyklého. A tak můžeme jen tiše závidět severským zemím, konkrétně Finsku, kde je pravděpodobnost nezaplacení závazků zhruba 35x menší než u nás.

Platově poloviční manažerky

Ženy ve vedoucích funkcích dostávají zhruba o polovinu nižší plat než muži. Zatímco průměrný plat mužů na manažerských postech je 61.945 korun, ženy dostávají v průměru o 30 tisícovek méně. Přitom podíl žen a mužů na řídících pozicích není nijak propastný, jak by se na první pohled mohlo zdát, když více než dvě pětiny (přesněji 42,6 %) manažerských postů připadá právě na něžnější pohlaví. Jak vyplývá z údajů Českého statistického úřadu, s vyšší šarží roste i mzdová diference. Nejvýraznější rozdíly mezi platy mužů a žen tak jsou na postech ředitelů a prezidentů velkých podniků. Zatímco průměrný plat mužů na uvedených pozicích je zhruba 110.000 korun, žena postavená do čela firmy dostává o zhruba 40.000 korun méně.

Co stojí za hrozivou propastí? Pomineme-li vliv diskriminace, jedním z důvodů je skutečnost, že ženy zastávají nižší manažerské posty než muži. Přestože žen – manažerek u nás přibývá, na samotném vrcholu manažerské pyramidy jich je poskrovnu. Na těchto časově náročných „top“ pozicích totiž není jednoduché skloubit práci s rodinou, o což se mnoho žen snaží.

Přestože uvedená diference není pro Českou republiku příliš dobrá vizitka, potěšující je, že v posledních letech přece jen pomalu, ale jistě dochází k jejímu snižování.  Zatímco v roce 1998 průměrný ženský plat tvořil 72 procent mužské mzdy, v loňském roce to bylo 75,4 procenta. Za několik desítek let se možná dočkáme toho, že na výplatních páskách žen se budou objevovat stejné cifry, jako na těch mužských.

Teenageři, hurá k urnám

Rakouský parlament minulý týden schválil zásadní reformu volebního systému v zemi. Podle nového volebního zákona se Rakousko stane první zemí Evropy, kde budou moci k volebním urnám přicházet mladí lidé již od 16 let. Máme štěstí, že podobně spásný nápad nenapadl některého z našich zákonodárců. Vzhledem ke věkové struktuře voličů by se už tak mizivá volební účast ještě o nějaké to procento snížila. Přestože politici neustále apelují na uvědomělost českých voličů, zejména mladých lidí, už nyní aby člověk teenagera u volební urny pohledal. Zvláště pokud jde o celorepubliková referenda nebo senátní či europarlamentní volby. Pokud by se česká vláda odhodlala ke stejnému kroku, jako její jižní soused, musela by česká politika vzbuzovat u náctiletých stejný zájem, jako např. nová herní konzole nebo esemeskování se stejně starými vrstevníky. Konkurence zatím je a zřejmě i zůstane silnější.