Povinné ručení: místo konkurence kartelová dohoda

Sněmovna schválila zákon zavádějící konkurenci do povinného ručení. Pod výrazem konkurence si většinou představujeme snížení cen a zlepšení služeb. Proč v případě povinného ručení k tomu nedojde a naopak se ceny mohou zvednout? Odpověď na tuto otázku zní: Noví soutěžitelé prý musí vybudovat potřebnou infrastrukturu, kterou již disponuje Česká pojišťovna. Když ale vstupoval na český trh mobilní telefonie RadioMobil, musel oproti již zavedenému Eurotelu začínat také úplně od nuly. Zároveň došlo k prudkému zlevnění služeb. Zde vězí jádro problému. Je cílem sama konkurence, nebo snížení cen pro spotřebitele? Zastánci soutěže více pojišťoven tvrdí, že myslí hlavně na budoucí blaho, kdy ceny mohou být nižší než při trvání monopolu České pojišťovny. Ve skutečnosti ale nový zákon stanovuje minimální ceny povinného ručení stejné jako letos, přičemž pojišťovny je mohou zvýšit až o třicet procent. V dalších letech se mají ceny pojištění zvedat o inflaci. Proti původnímu vládnímu návrhu, který počítal s minimální cenou povinného ručení až o polovinu vyšší, než je ta letošní, je to sice pokrok, o nějakém zlevňování však nelze mluvit. A jsou vůbec dnešní sazby povinného ručení opravdu ty správné? Vždyť je fakticky stanovovala Česká pojišťovna a stát pouze pasivně schvaloval. Na druhé straně ani nevytvářel podmínky pro efektivní správu povinného ručení, což vyplynulo z nedávné zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu. Vyšly najevo nepořádky v podobě neúplné evidence motorových vozidel, beztrestného neplacení ručení podstatnou částí majitelů a minimální kontroly celého systému, z kterého tak unikaly peníze jak z děravého sudu. V chóru hlasů zaníceně volajících po konkurenci je zároveň slyšet tóny ekonomické perverze, které žádaly- a také prosadilyaby stát stanovil minimální sazby povinného ručení. Není k tomu žádný smysluplný důvod kromě snahy ulehčit někomu podnikání pomocí státem posvěcené kartelové dohody. Hrozba, že pojišťovny zkrachují, což je hlavní argument pro minimální ceny, přece mohla být odstraněna, kdyby povolení ke vstupu na trh dostaly pouze silné mezinárodní společnosti, schopné unést počáteční vysoké náklady. Podobně zapeklité případy jdou také řešit z opačného konce, tzv. poskytnutím koncese. Spočívala by ve vypsání výběrového řízení na exkluzivní zajištění povinného ručení v období 5-10 let. Každý přihlášený subjekt by vypracoval svoji představu sazeb a jejich vývoje v čase, včetně garance splnění svého závazku. Na základě nejlepší nabídky by byla uzavřena smlouva. Musela by ovšem být lepší a tvrději vymáhaná než ty na dodávku souprav pro metro v Praze nebo vysokorychlostních vozů pro nové koridory. Hospodářská soutěž by tak nepřišla zkrátka, ale ceny by se mohly snížit. Hlavně by se konkurence nezaváděla doslova za každou cenu. Antimonopolní politika se zdánlivě podobá fyzice částic, jelikož je často nepochopitelná zdravým selským rozumem . Ten ale většinou utvářejí propagandistické kampaně zájmových skupin. V tomto případě se jedná o lobby pojišťoven, které ovlivnily veřejné mínění, a tím i politiky, ve svůj prospěch. Jak tragikomický pohled, když občané po mediální masáži horují za vlastní poškození. Stejně tak jsme toho svědky třeba v případě zemědělství nebo při různých dumpingových kauzách. Každý, kdo v takové situaci hlásá něco jiného, plave proti proudu veřejného mínění .

Zdroj: LN 4.6. 1999