Téma týdne: Lisabonská smlouva
Od počátku 90. let prochází Evropská unie poměrně dynamickým vývojem. V roce 1993 vstoupila v platnost tzv. Maastrichtská smlouva, přesněji řečeno Smlouva o Evropské unii. Tato smlouva de facto vytvořila Evropskou unii ve formě, v jaké ji známe dnes. Vznikl tzv. pilířový systém, kdy pod první pilíř byla zahrnuta dosavadní Evropská společenství. Tento první pilíř nese souhrnné označení Evropské společenství a je právě tou oblastí ve které EU vystupuje jako nadnárodní instituce. Spolupráce v rámci zbývajících dvou pilířů funguje na principu mezivládní spolupráce. Druhý pilíř nese souhrnné označení Společná zahraniční a bezpečnostní politika, a to přesto že veškerá rozhodnutí v rámci této oblasti plně spadají na bedra jednotlivých členských zemí. Posledním – třetím pilířem je oblast justice a vnitřních záležitostí. Členské země EU se v obou těchto oblastech často snaží vystupovat buď jednotně nebo alespoň částečně koordinují svá stanoviska k jednotlivým otázkám.
Maastrichtská smlouva dala rovněž vzniknout společné měně euro (viz článek Euro: odložení na neurčito), neboť právě tato smlouva kodifikovala kroky vedoucí k vytvoření Hospodářské a měnové unie. Z tohoto hlediska právě Maastrichtská smlouva přišla s doposud nejvýraznějšími změnami dnešní Evropské unie. Její ratifikace neproběhla zcela bez problémů, přesto nebyl její osud tak složitý jako v případě Lisabonské smlouvy.
Potřeba transparentnější smlouvy
Amsterdamská a následně i Niceská smlouva představovaly novelizaci výše uvedené Maastrichtské smlouvy. Smluvní základ celé Evropské unie má tak v současnosti poměrně složitý a né příliš přehledný rámec. Tento deficit transparentnosti měla vyřešit nová smlouva, jejíž označení „ústavní“ jednoznačně zkomplikovalo cestu k jejímu vzniku. Otázkou vytvoření nového smluvního dokumentu byl pověřen Konvent o budoucnosti Evropy, který zasedal od února 2002 do června 2003.
Výsledkem práce Konventu byl Návrh smlouvy o Ústavě pro Evropu. Tzv. Ústava pro Evropu měla, vůbec poprvé v historii, zrušit všechny předchozí smlouvy a zcela je nahradit. Ambice stát se „vše zahrnujícím“ textem se stala této smlouvě osudnou. Po negativních výsledcích ve francouzském a holandském referendu si řada kritiků smlouvy oddychla. Německo, tradiční hybná síla na poli evropské integrace se však nechtělo s tímto výsledkem smířit a během svého předsednictví oživilo diskuze nad, podle některých, již mrtvým textem.
„Staronová“ smlouva
Práce Konventu nepřišla nazmar. Velká část původní Ústavy pro Evropu byla převzata do nového textu, který byl podepsán v Lisabonu. Odtud pochází název Lisabonská smlouva. Na druhé straně řada kontroverzních pasáží byla prozřetelně vypuštěna. Tím máme na mysli opuštění od názvu smlouvy „ústavní“, dále vynechání částí textů o symbolech EU (vlajce, hymně apod.) či označení legislativních aktů zákon, eventuálně rámcový zákon. Hlavní změna spočívá v tom, že nová smlouva neruší předchozí smluvní rámec EU, ale tak jako smlouvy předchozí, pouze novelizuje zakladatelské a navazující smlouvy.
V zítřejším článku se budeme podrobněji zabývat hlavními změnami, které tato Lisabonská smlouva zavádí
