Ekonomika roste, platy a penze ne. Proč?

Například v Německu se blíží hrubý měsíční výdělek k 100 000 Kč. Chvíli můžeme závidět, ale pak je třeba dodat, že potraviny, nájem a další věci nutné k životu jsou u našich sousedů dražší o 50 až 60 %. A kdybychom na tom chtěli být jako Němci, měli bychom tedy brát necelých 50 000 hrubého. Na ty ale dosáhne málokdo.

• Jak se žije za minimální mzdu v zemích EU?
  

Produktivita práce – tak zní odpověď. Nedokážeme vyrobit zboží či poskytnout služby s tak velkou přidanou hodnotou, abychom se k podobným výplatám dostali alespoň na dohled. Ale problém může být i v samotných zaměstnancích. Málokdo si totiž umí říct o zvýšení platu, a čím je mzda nižší, tím to jde zaměstnancům hůř. Většina vládních ekonomů a statistiků se ráda opírá o průměrný plat, což je skutečně jen teoretické číslo, které má s praxí společné skutečně málo. Pokud se tvrdí, že průměrná hrubá mzda je necelých 30 000 Kč, stačí se optat průměrného Ústečana nebo Ostravana, jestli má opravdu tolik na výplatní pásce. V Praze by se nám to mohlo povést, je známé, že v hlavním městě jsou platy o čtvrtinu vyšší.

Jak za první republiky

Historie se opakuje. Můžeme ve filmech z první republiky vidět touhy hrdinů stát se státním zaměstnancem. Jistě, chtěli také být filmovými hvězdami, bankéři a uhlobarony, ale to byl pro většinu lidí svět snů. Státní zaměstnanec, to nebylo nereálné. Peněz sice pod státem nebylo moc, ale byla to jistota, navíc důchod. Jaká je situace dnes? Velmi podobná. Ve státním úřadu vám může z mnoha ohledů přijít zaměstnání nepříjemné, ale platí to, co kdysi: jen tak vás nevyhodí, jisté peníze máte a důchod taky. A zodpovědnosti je daleko méně, ta se ve státním sektoru rozlévá napříč kancelářemi jako asfalt na rozpálené cestě. Ten se ale jen tak neztratí, zato odpovědnost se zpravidla z úřadů vypaří. Je to sice pomalá, ale jistá a vcelku bezpečná cesta k zabezpečenému stáří. Tady určitě nějaké magicky velké posuny v produktivitě práce jen tak nezaregistrujete.

U soukromníka s rezervou

Ale ani v soukromém sektoru, kde musí být už z logiky věci produktivita vyšší, se zaměstnavatelé do velkého zvyšování mezd nehrnou. Každý den totiž není posvícení, a pokud je ekonomika závislá na trhu, vždy existuje nějaké riziko, že se výrobky přestanou podávat, nebo třeba přijde krize. Pak zůstanou výrobky na skladě, ale lidé budou chtít stále pracovat a na kontě za to budou očekávat každý měsíc nějakou odměnu. Firma si tedy musí na tuto dobu nešetřit kapitálovou rezervu, aby nemusela provozy zavřít a lidi propustit. Vyplývá z toho, že v současnosti by manažeři soukromé sféry mohli zaměstnancům platy zvýšit a jistě by to bylo přijato vlídně. Ale ve chvíli, kdyby firma neprodávala, třeba za 30 měsíců, by se zaměstnanci neusmívali, kdyby jim vedení podniku oznámilo, že se dočasně platy o polovinu snižují.

Zavřete oči, přichází důchod

Už zmíněné odvody jdou do důchodů. A protože jsou vysoké, mohli bychom si říct, že penzisté se mají skvěle. Opak je pravdou a dnešní třicátníci a čtyřicátníci mohou mít kvůli stárnoucí populaci trochu strach, že vůbec na státní důchod nedosáhnou. Standardní radou je, že si máme na důchod spořit, dávat si peníze bokem. Ale při skutečném běžném příjmu je to skoro nemožné, navíc jsou v našich bankách nízké úrokové sazby, takže o nějakém zhodnocení úspor nemůže být ani řeč. Nemyslet si, že vám politici, navíc před volbami, nabídnou nějaké reálné řešení. Předvolební pravidlo zní – slibem neurazíš, ale jeho splnění, zvlášť u dlouhodobého zajištění důchodů nějak dlouho vázne. Asi nám tedy nezbude, než se zachovat jako naši předci a vychovávat své děti k úctě ke stáří a hlavně je připravit na to, že teď pomáháme my jim, ale za pár desítek let se karta obrátí.