Nepřímé daně, nazývané též daně ze spotřeby, jsou zahrnuty v ceně zboží či služeb placené poplatníkem při jejich koupi; naopak přímé daně představují zdanění příjmů poplatníka. Daňové teorie ovšem poslední dobou shledávají stále více důvodů, pro přechod v rámci daňového mixu od přímých daní k nepřímým, které mají v dnešní tzv. globalizované společnosti výhodnější vlastnosti plynoucí z následujícího odstavce.
Nepřímé daně:
Každý posun daňového zatížení ve prospěch nepřímých daní však oslabí solidaristický charakter státu, neboť s růstem velikosti příjmů klesá míra jejich zdanění. Čím vyšší bude občan pobírat mzdu, tím menší procento DPH bude zastoupeno v jeho mzdě, protože s rostoucím příjmem bude klesat spotřeba a tím daň zaplacená na nákupech; lidé budou více spořit. Pokud by stát naplňoval svůj rozpočet výhradně prostřednictvím nepřímých daní, byly by nízké mzdy zdaněny více než příjmy nejbohatších obyvatel. V takovém případě by stát ztratil svůj solidaristický charakter.
Přesun k nepřímým daním
Zda zdaňovat více práci či spotřebu, tedy podíl přímých či nepřímých daní je stále nerozřešenou otázkou, kterou se ekonomové zabývají již po desetiletí. Většina z nich se přiklání k názoru jejich přibližné rovnoměrnosti s částečně vyšším podílem nepřímých daní. Již výsledkem uskutečněné daňové reformy v ČR roku 1993 byl posun od zdanění příjmů ke zdanění spotřeby. Tato změna znamenala rovnoměrnější rozložení daňového břemene na celou společnost a efektivnější správu daní.
Současné úsilí v rámci OECD a EU o tzv. ekologizaci daňové soustavy inklinuje k odlehčení zdanění práce a naopak uplatnění zvláštních daní. V ČR našlo logické vyjádření v postupném uplatňování základní sazby DPH u energií a paliv. (Z pohledu ekologizace daňové soustavy lze pozitivně hodnotit také průběžně prováděné změny sazeb spotřebních daní z pohonných hmot.)
Výnos daní je vedle subjektivních faktorů, jako je podoba platné právní úpravy, efektivnost práce finančních a celních orgánů nebo daňová kázeň poplatníků a plátců daní, objektivně podmíněn celkovým vývojem hospodářství. Citlivost jednotlivých daní na změny konkrétních makroekonomických agregátů je rozdílná. Některé, např. poplatkové tituly na makroekonomických ukazatelích v podstatě nezávisí, jiné jsou nepoměrně citlivější.
Ekonomické vlivy přesunu ke zdanění spotřeby
-
Na nepřímé daně se klade stále větší důraz, zejména v současnosti, kdy kapitál volně se přelévající z jedné země do druhé hledá své uplatnění. Pomocí snížení nákladů na pracovní sílu a přilákání přímých zahraničních investorů by měly pomoci udržet konkurenceschopnost ekonomiky. Přesun k nepřímým daním by pak měl být kompenzován sníženým ostatních daní, což by mohlo povzbudit národní hospodářství. Když se obrátíme na požadavky EU, dá se předpokládat, že jejich zavedení do daňového systému by zvýšilo výnosnost této daně a umožnilo níže zmíněný transfer v daňovém mixu s nulovým dopadem na celkové výnosy z daní.
-
Růst nepřímých daní však bude zvyšovat cenovou hladinu, a tedy snižovat reálnou hodnotu čistých příjmů. Pokud by tento růst cenové hladiny vyvolal pokles reálné čisté mzdy ve stejném rozsahu, v jakém by vzrostly čisté příjmy vlivem poklesu přímých daní, pak by takový posun daňové zátěže od daní přímých k nepřímým umožnil snížit náklady na pracovní sílu pouze za cenu poklesu životní úrovně obyvatel.
-
Výsledný efekt přesunu těžiště daňového zatížení od přímých k nepřímým daním na velikost pracovních nákladů tedy může být různorodý a bude záviset na tom, v jaké proporci se změní míra přímého a nepřímého zdanění. Tato proporce přitom bude určena tím, jakou část HDP bude chtít vláda přerozdělovat, jaké saldo státního rozpočtu bude chtít udržovat a jaké posuny v daňových výnosech změna míry přímého a nepřímého zdanění vyvolá.
-
Pokud například bude výběr DPH více postižen daňovými úniky než výběr daně z příjmů fyzických osob, pak pokles sazeb daně z příjmů v určitém rozsahu bude muset být kompenzován růstem sazeb DPH ve větším rozsahu za předpokladu, že vláda bude chtít udržet stálý podíl veřejných výdajů na HDP a nezměněné saldo státního rozpočtu. Takový posun daňové zátěže od přímých daní k nepřímým by však způsobil, že růst čistého příjmu vyvolaný poklesem přímých daní by byl nižší než pokles reálné čisté mzdy vyvolaný zvýšením nepřímých daní. Pokud by se hrubé mzdy nezměnily, reálné čisté mzdy by poklesly. Jestliže by se životní úroveň obyvatel neměla změnit, musel by takovou daňovou reformu doprovázet růst hrubých mezd, tedy růst nákladů na pracovní sílu.
Jak je vidět z předcházejících odstavců, otázka v jaké míře použít přímé a v jaké nepřímé zdanění není vůbec jednoduchá. Součastný poměr, v jakém se tyto dva protiklady nachází, představuje následující kapitola.
Podíl nepřímých daní na státních příjmech
Výnosy ze všech daní uvalených na spotřebu tvoří u nás podle údajů OECD2) 17,7 % rozpočtových příjmů, podobně jako v Německu (17,6 %) a podstatně méně než v USA a Japonsku (7,9 % a 5,3 %). Výše nepřímých daní představují v ČR 7,2 % HDP, zatímco v Německu 6,7 %, v USA 2,2 % a v Japonsku 1,5 %.
Zkušenosti odborníků však mluví o tom, že mezi podílem nepřímých daní a ekonomickou prosperitou neexistuje kladná závislost, naopak lze vysledovat spíše souvislosti negativní; neboť nejnižší jednociferné podíly na daňových příjmech vykazují většinou nejvyspělejší země, naopak v relativně chudých zemích OECD tvoří nepřímé daně čtvrtinu rozpočtových příjmů.
Srovnatelnost České republiky se zeměmi Evropské unie dokazuje následující tabulka.
Tab. - Váha nepřímých daní na celkových příjmech rozpočtu
(včetně pojistného, za rok 1997)
Stát |
Daň. Podíl |
Stát |
Daň. Podíl |
Itálie |
20,3 % |
Lucembursko |
25,7 % |
Švédsko |
21,0 % |
Finsko |
28,8 % |
Belgie |
21,6 % |
Česká republika |
30,4 % |
Španělsko |
24,4 % |
Dánsko |
31,0 % |
Francie |
24,7 % |
Velká Británie |
31,5 % |
Nizozemí |
25,0 % |
Řecko |
37,2 % |
Rakousko |
25,2 % |
Irsko |
37,3 % |
Německo |
25,2 % |
Portugalsko |
37,6 % |