Perníkové srdce
14.12.2005 | Eva Vojtíšková
Známe to všichni. Je zima, spěcháme odněkud někam, koudel nám hoří, nevidíme, neslyšíme. Vnímáme a v duchu (a občas i "vně ducha") proklínáme pouze "všudypřítomné a otravné" lidi, kteří nám brání v ještě rychlejší tryskové chůzi. Takový stav je dobrý snad jen pro zmírnění případných výčitek, že jsme (opět) nepřispěli na ..., není přeci čas! Jenomže pak se stane něco, kdy se prostě musíte zastavit, vypnout a na chvilku hodit starosti za hlavu. A dokonce se i pořádně zasmát.